Albánie 26.7.2008 sobota
Hledání hraničního přechoduMapa
trasy
Ráno všichni vyrazili na kolech do nedalekého města
Gusinje, kde jsme hledali
hraniční přechod do Albánie. Po menších problémech, protože mapa moc
neodpovídala realitě, jsme překročili hranice. Hned za hranicemi Jirka
Benhák píchnul a na dvakrát vyměňoval duši. Mezitím hranici překročila
skupinka Čechů, kteří šli pěšky a měli v plánu ještě chvíli
zůstat v Albánských horách, potom stopovat do Tirany. Popřáli jsme
jim hodně štěstí a vyrazili na cestu. Nedaleko za hranicemi končila
asfaltová silnice, dál pokračovala jen kamenitá cesta. Přítomnost bývalé
ostře střežené hranice naznačovala kulometná hnízda i poničená
kasárna. Za hranicemi jsme se odbočili na evidentně frekventovanější
cestu, která už v mapě byla značená stejně, jako asfaltové silnice
v Černé Hoře, zde po
Fiesta asfaltu ovšem ani památky, zato starých
kulometných hnízd zde požehnaně. Vystoupli jsme do sedla (1370 m.n.m), kde
byla malá vesnička a konala se zde „Fiesta“. Nevím, co přesně
to označuje, ale byla tady spousta lidí, aut i oslů a na kopečku se
sloužila mše. Davy vystrojených lidí ostře kontrastovaly
s všudypřítomným blátem a líně se povalujícími prasaty.
Překvapilo nás, že jsou zde křesťani, ale bylo nám vysvětleno, že je
Albánie až po Tiranu křesťanskám, což je spíše zbožným přáním
místních a realitě to neodpovídá. V hospodě „postavené“
ze starého kontejneru a plachty na nákladní auto jsme si dali pivo a
pokračovali dál. Otevřelo se nám krásné, hluboké údolí, kterým se
naše cesta vinula stále dolů. Fascinovali nás vesničky rozkládající se
na náhorních pločinách okolo, ke kterým byl stále jediný přístup na
oslech. Přesto, že je zde puoze šotolinová cesta, spojení s hlavním
městem funguje, potkali „autobus“ z Tirany, který byl
poměrně zaplněný. Cestu, která má vést přez horský hřeben do druhého
údolí jsme však hledali marně. Místní na nás koukali jako na blázny,
prý tam nikdy žádná cesta nevedla. Bylo nám trochu podezřelé, že žlutá
„silnice“ má vést těsně pod dvoutisícovým vrcholem, ale až do
dneška nebyly se spolehlivostí map problémy.
Autobus do TiranyS cestou zpět do sedla měli někteří problémy, ale čekání
v sedle nám opět zpříjemňovala „hospoda“ s místním
pivem a sýrem. Lidé nám zde připadali o něco milejší, než za
hranicemi, ale možná to bylo jen tím, že jsme se v Černé Hoře
pohybovali okolo měst. Honza s Julou se pokoušeli najít neexistující
cestu, ale nepodařilo se jim najít ani cestu přez řeku, takže to vzdali.
Ráno jsme si mysleli, že se zde pořádá nějaká soutěž v řezání
motorovou pilou, teď jsme ale viděli výsledek. Dvě dřevěné brány a dvě
fotbalová družstva… dokonce měli téměř všichni dresy a rozhodčí
Místní pralesní liga
v saku i píšťalku, jen na hřišti chyběl trávník a kaluží tam
bylo také požehnaně. Hráčům to ale nikterak nevadilo a fotbal nevypadal
o moc hůř než průměr v naší pralesní lize. Po penaltovém
rozstřelu se na „hřiště“ opět vrátila prasata, krávy a
další domácí zvířectvo. Po půlhodinové pauze byla zvířata opět
vyhnána a začal další zápas. Postupně do sedla dorazili všichni
účastníci zájezdu a mohli jsme pokračovat dál. Cesta do tábořiště
u jezera nepřinesla už nic nového a kolem osmé hodiny byli všichni
zpět.
Blog
Překlady
Fotografie
Menu
Měnič stylů
