Kaviárové toasty

Deštivý den 24.7.2008 čtvrtek

Kde to jsme?Mapa trasy

Ráno prší. V mezeře mezi deštěm jsem po dlouhém rozmýšlení podlehl a vyrazil s vrcholovou skupinou na kolo. V plánu bylo přejet pohoří v národním parku jedním sedlem tam a druhým zpět. Z kempu jsme sjeli na hlavní silnici a po ní dojeli až do města Moj­kovac. Odbočku do hor se nám podařilo najít celkem snadno, zatím to byla pěkná asfaltová silnička stoupající vzhůru. Po nějaké době asfalt mizí a začínají se objevovat různé odbočky, po kterých není v mapě ani stopa. První zádrhel nastal už cestou, kdy nám dřevorubci málem naházeli špalky na hlavy, když těžili dřevo ve svahu nad cestou, asi nečekali, že tudy kromě nich ještě někdo může jet. Stále stoupáme a o kousek výš začíná pršet, ale jen co stihneme nasadit bundy zase přestane. Ještě o kousek výš nás čeká osudové rozhodnutí. Cesta se rozdvojuje, dvě rovnocenné cesty. Mapa mlčí, GPS také. Volíme pravou. Po několika kilometrech už víme, že to nebylo správné rozhodnutí. Cesta je evidentně používaná především pro těžení dřeva. Trhám řetěz a lituji, že jsem si před odjezdem nekoupil nýtovač, o kterém jsem přemýšlel. Naštěstí Jula má, takže po krátké opravě pokračujeme dál. Cesta nakonec končí uprostřed lesa. Jula s Hoznou vyráží na průzkum lesa. Dámská část výpravy to otáčí a jede stejnou cestou zpět. Se zbytek táhneme kola několik set metrů lesem a narážíme na cestu. Má příznivý směr, stoupá vzhůru. Po chvíli potkáváme pasáčka ovcí, od kterého zjišťujeme, že opravdu jedeme správně k Šiš­ko jezero a dokonce se tam prý dá na kole dostat. Po kilometru dojíždíme k seskupení chatrčí. Podle vzhledu nejí poznat, ve kterých bydlí lidé a ve kterých zvířata, naznačují to jen dráty elektrického vedení. Vysíláme posla, který v jedné z chatrčí nalézá někoho důvěryhodnějšího než pobíhající děti, odpojujeme se tedy od cesty sjízdné auty a přez louku tlačíme kola k hranici lesa, kde opravdu nalézáme turistickou cestu. Opět začíná pršet. Cesta je pro kola nesjízdná, tak jdeme pěšky a kola táhneme s sebou. Všichni až na Honzu už jsou pro návrat, ten se ale nechce vzdát a všem nám utíká dál po cestě, takže nám nezbývá nic jiného než jít za ním. Opouštíme les a vystupujeme na travnaté pastviny, ale výhled nám halí mlha. Jakýsi hřeben, ale vidíme jen pět metrů před sebe, takže nevíme pořádně kde jsme a kudy máme jít. Opět začíná pršet. Špaček je na dně svých morálních sil. Už i Honza je uznal, že dál to nemá cenu, tak se obracíme na zpáteční cestu.
Zmoklý vrcholový team

Později jsme z fotografií zjistili, že jsme pravděpodobně Šiš­ko jezero minuli a byli už někde nad ním. Po stejné cestě sjíždíme zpět. Na osudnou křižovatku jsme přijeli druhou cestou, ale kdo to mohl tušit. Na odbočce z hlavní silnice do kempu Biogradsko jezero jsme ještě koupili domácí rakiji. Prodavačům jsme poradili, jak mají spravit kolo, oni nám na oplátku přelili alespoň jednu rakiji do pet lahve. Po sprše pod hadicí u záchodů nebo eventuálně zakázané koupeli v jezeře se naráží sud. Zbytek zájezdu šel vesměs na pěší tůru po národním parku a dopadl
Večerní kulturní program podobně jako my.

Druhý český zájezd byl KUDRNA a po krátké debatě jsme zjistili, že můžeme být rádi, když si vše organizujeme sami a nejedeme s nějakou podobnou „cestovní kanceláří“. Zvuky tří kytar a našich zlatých slavic i slavíků se opět linou národním parkem dlouho do noci.

• << Předchozí den
• Zpět na rozcestník Černá Hora
• Další den >>