Kaviárové toasty

Okolo Durmitoru 31.7.2008 čtvrtek

Mapa trasy

Opět jsme se rozdělili na skupiny a většinou na kolech vyrazili různými směry. Nejpočetnější grupa měla v plánu osmdesáti kilometrový okruh okolo Dur­mitoru s 2000m převýšením. Měli jsme tradiční problém s včasným výjezdem, takže nám zbytek skupiny ujel, nijak zvlášť nám to ale nevadilo. Až do sedla s příznačným názvem Se­dlo (1908 m.n.m.) s námi jela mamka, dál jsme už pokračoval jen s tátou. Počasí bylo krásné stejně jako okolní hory. Asfaltová silnice, po které jsme jeli byla nová, proto cesta rychle utíkala. Za dalším sedlem Pri­jespa (1884 m.n.m.) jsme se chvíli zastavili u nádherné ukázky vrásového tvoření pohoří,
Krčma která prý nechybí v žádné učebnici geologie. Cestou jsme potkali dva cyklisty jedoucí na rozdíl od nás jedoucí „na těžko“. Bylo vidět, že část místních polí a luk je stále obdělávaná ručně, ale potkali jsme také velký statek obklopený moderní zemědělskou technikou, nedaleko stálo pro změnu obrovské opuštěné „JZD“, holt o protiklady zde není nouze. Zbytek skupiny jsme dojeli v hospodě ve vesnici Trsa­. Jedno pivo jsme ještě také stihli a společně pokračovali dál.

Po několika kilometrech jsme sjeli z asfaltové silnice a po šotolině dojeli až na hranu kaňonu Su­šice, který je zde 500 m hluboký. Představa výjezdu od jezera, které se má někde dole ukrývat, ve vedru, které dnes panuje, není moc příjemná. Cesta dolu je rozbitá a občas mám problémy se udržet na cestě… nádherná adrenalinová sprcha. Dole poměrně dlouho čekáme na ostaní. Jirka nám ukazuje horní rámovou trubku, na kterou mu při sjezdu spadnul kámen… ještě štěstí, že nejel o trochu rychleji. Místo Su­šičko jezero (1140 m.n.m) nacházíme jen velkou louku, která jím kdysi pravděpodobně byla, dnes už zbyl jen potůček. Když už se všichni vydávají na cestu, opět trhám řetěz. Po úspěšné opravě při rozjíždění pro změnu ohýbám přesmykač téměř do pravého úhlu, takže se oprava ještě protahuje. Cesta nahoru je opravdu úmorná, ale nahoře na nás všichni čekají, takže dál pokračujeme opět společně. Šotolina se opět mění na asfalt a po
Cesta na vrchol dvou kilometrové odpočinkové rovince je před námi už „jen“ nejvyšší bod naší dnešní výpravy (1960 m.n.m) – cesta pod Ve­liki Štuoc (2104 m.n.m). Nejvyšší bod se nám odměňuje krásným výhledem na Durmitorskou náhorní plošinu a do ní zaříznutý kaňon Ta­ry.

Před námi už byl jen sjezd do Žabljaku, při kterém jsme si konečně prohlédli místní sjezdovky. Ve městě jsme se zdrželi v kiosku, kde měli, jako na jediném místě v Černé Hoře, které jsme navštívili, točené pivo. Radost nám ale zkazili tím, že neměli půllitry a než pít třetinky, tak jsme raději zvolili opět lahvové.

• << Předchozí den
• Zpět na rozcestník Černá Hora
• Další den >>