
Přišla velká voda a ...Mapa
trasy
Ráno jsme sbalili stany a naložili vše do autobusu. Téměř všichni potom nasedli na kola a vyrazili na trasu do Kolašinu, kterou jel Honza v pátek druhým směrem. Cesta vedla po silnicích přez města města Plav, Murino a Andreijevica do Kolašinu. Až do městečka Prisoja to bylo více méně z kopce. Zde jsme odbočili na silnici vedoucí do sedla Trešnjevik (1573 m.n.m.), na druhé straně bylo pro větší vozidla neprůjezdná, takže tady nebyl velký provoz. Malebnými vesničkami jsme dojeli až do sedla, kde jsme v hospodě počkali na zbytek. Její majitel Savo Lukič se s námi dal do řeči, dokonce nám ukázal kopii stránky českého průvodce, ve kterém se píše o něm i jeho hospodě. Po dobrém obědě jsme se opět vydali na cestu, do Kolašinu to bylo už jen z kopce. Jediný drobný problém byl v místě, kde silnici vzala voda. Evidentně se tak stalo už před delší dobou, ale místní místo opravy zde raději udělali objížďku po makadamové cestě, kterou by ale autobus neprojel.
V Kolašinu jsme
naložili kola, nakoupili a autobusem vyrazili do
Žabljaku.
Cestou jsme zastavili u mostu přez Taru,
který nese po svém staviteli jméno Đurđevićův.
Jirka zde zjišťoval podrobnosti o řece, kterou jsme měli v plánu

Đurđevićův most
v příštích dnech sjet a my jsme se zatím kochyli nádhernými
výhledy. Tara v pohoří Durmitor
vytváří úchvatný kaňon, který je se svými 1300 metry nejhlubší
v Evropě. Na délku měří 82 kilometrů, což z něj dělá
druhý nejdelší kaňon světa, hned za Grand Canyonem řeky Colorado. Od mostu
jsme pokračovali až kousek za Žabljak,
kde jsem se ubytovali v kempu s krásným výhledem na pohoří
Durmitor
i náhorní plošinu rozkládající se pod ním. Na první pohled jeden
z nejhezčích kempů, v jakém jsme doposud byly. Zelená tráva,
pěkné ohniště, lavičky i altánky, kuchyňka a dokonce dali řidičům
chatku. Jediný problém byl nedostatek záchodů, pro celý kemp jsou zde jen
čtyři kombinované záchody se sprchou. Večer jsme se sešli u ohniště
s dalšími Čechy, kteří zde byli autem a dlouho do noci hráli a
zpívali.