
Dál už je KosovoMapa
trasy
Opět jsme se tak nějak samovolně rozdělili do různých skupin a vyrazili postupně na kolo. Já jsme jel s „vrcholovou“ sekcí směrem ke kosovským hranicím. Po hlavní silnici jsme dojeli do města Andreijevica, kde jsme odbočili a začali stoupat do horského sedla. Podle mapy to měl být hlavní tah do Kosova, realita tomu neodpovídala. Silnička byla úzká pouze na jedno auto, do 1300 m.n.m. byl alespoň asfalt, ale výš už jen makadam. Když jsme dojeli na hřeben, otevřel se nám celkem pěkný pohled na okolní hory. Hranice ležela ještě dál za hřebenem v údolí, přesto jsme tady potkali několik aut s kosovskými sběrači borůvek. Po nějaké době se odněkud vyloupl postarší černohorec, který nás varoval, ať do Kosova nejezdím, že nás tam zabijí, celkem nás to překvapilo, protože sběrači borůvek byli celkem přívětiví... Pravděpodobně to byla jen ukázka nevraživosti mezi Albánci a Kosovci. Za hřeben jsme stejně jet nechtěli, takže jsme se otočili ke zpáteční cestě. Nechtělo se nám jen opět po hlavní silnici, proto jsme ve vesnici Velika odbočili a kolem pěkného kostelíčku sjeli na druhý břeh řeky. Odsud měla podle mapy vést silnice do Plavu. Místní nimrod nás vyvedl z omylu, nikdy tudy nevedlo nic širšího než úzká pěšina. Po drobných nesnázích okořeněných dešťovou přeháňkou jsme po pěšině dojeli až do Plavu. V naději, že ostatní pojedou za námi, když jsme jim cestou dělali tak výrazné značky, jsme si sedli do první hospody ve městě. Čekali jsme marně. Části zbytku výpravy jsme potkali až ve městě, cestu po druhé straně řeky ani nehledali, protože je přepadl déšť. Pro jistotu jsme šli vyzkoušet ještě jiné pivo, před zbývajícími několika kilometry do kempu. Na cestě ke stanům jsme ještě v krámku na konci města koupili zásoby rakie. Další skupiny se jely vesměs podívat do Plavu a po okolí jezera.